Festival tibetských filmů a filmů o Tibetu FLIM Praha
Dzongsar Jamyang Khyentse Rinpočhe
Dzongsar Jamyang Khjentse Rinpočhe známý také jako Khjentse Norbu se narodil roku 1961 v Bhútánu do rodiny vysoce postavené v buddhistické hierarchii. V sedmi letech byl rozpoznán Kyabje Sakya Trizinem jako hlavní inkarnace jednoho z největších dzogčhenových mistrů své doby Dzongsar Khjentse Chökyi Lodrö 1893 - 1959. Je hlavním představitelem linie Khyentse (patřící k hnutí Rime), která měla klíčový podíl na “renesanci” tibetského buddhismu v 19. století, vyznačující se důrazem na nesektářský náhled. Jeho hlavním guruem byl Dilgo Khjentse Rinpočhe, studoval však u třiceti významných představitelů všech čtyř škol tibetského buddhismu, jako 14. dalajlamy, 16. karmapy a Kyabje Dudžom Rinpočheho. Formální buddhistické vzdělání a výcvik získal na indické Sakya College pod vedením Kyabje Sakya Trizina, později studoval také na School of Oriental and African Studies při University of London.
Již v mládí se zasloužil o publikování řady vzácných a zároveň nejohroženější textů. V roce 1980 zahájil obnovu kláštera Dzongsar v Tibetu, založil také řadu retreatových center v Indii a Bhútánu. Následně v roce 1989 založil organizaci Siddhartha’s Intent, sdružující centra dharmy po celém světě, s důrazem na prohlubování pochopení buddhistických učení napříč různými kulturami a tradicemi. Roku 2001 inicioval vznik nadace Khyentse Foundation, neziskovou organizaci podporující instituce a jednotlivce, věnující se praxi a studiu Dharmy, a také finančně zaštiťující naplnění jako aspirací a aktivit. Rovněž stál za vznikem projektu 84000, který je svého druhu prvním systematickým pokusem o úplný překlad buddhistického kánonu do angličtiny, i dalších západních jazyků. Rinpočhe také založil organizaci Lotus Outreach, která se zaměřuje na zajištění vzdělání, zdravotní péče a bezpečnosti pro ohrožené ženy a děti v rozvojovém světě, uprchlíky a oběti obchodování s lidmi. Rinpočhe je mimo buddhistický svět rovněž znám jako autor a režisér čtyř úspěšných celovečerních filmů: “Pohár / The Cup” (1999), “Poutníci a kouzelníci / Travellers and Magicians” (2003), “Vara: A Blessing” (2013) a “Hema Hema: Sing Me a Song While I Wait” (2016). Jeho druhý film “Poutníci a kouzelníci” je prvním celovečerním filmem natočeným v Bhútánském království. Netradiční komedie Pohár / The Cup byla uvedena na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech a v českých kinech. Film recenzovala známá česká filmová kritička Mirka Spáčilová.
. Je autorem několika knih, které byly přeloženy do mnoha jazyků: “Co z vás (ne) dělá buddhistu / What Makes You not a Buddhist” (2006), a “Ne pro štěstí / Not for Happiness” (2012), kterou v českém překladu připravuje nakladatelství DharmaGaia.
Khyentse Rinpočhe je ale především buddhistický učitel, a všechny jeho další aktivity jsou pouze kreativní odpovědí na tuto centrální aspiraci. V naší době, kdy tradiční struktura tibetského buddhismu musí čelit výrazným změnám, a kdy buddhismus proniká do jiného kulturního prostředí, je Rinpočhe známý lehkostí, s jakou se pohybuje mezi různými kulturami a lidmi, resp. oddaností, s jakou filosofii a učení cesty vedoucí k osvícení přináší všem, kdo mají otevřená srdce.
Khyentse Norbu: Creator of illusions from hemahema on Vimeo.
Vyjádření režiséra:
“Nejsem výhradně filmař a nikdy jsem o to ani nemohl usilovat. Jsem vázán povinnostmi k mé primární profesí buddhistického učitele. Vždy jsem byl ale oddaným fanouškem této formy umění - kinematografie. Vidím dopady pohybujících se obrázků a zvuku, jak mohou ovlivňovat lidské vědomí i podvědomí.
Jsem také velkým fanouškem Indie, její kultury a hlubokých tradic moudrosti. Některé věci můžete zažít jen tam a nikde jinde. Doufám, že prostřednictvím tohoto filmu Vara publiku zprostředkuji drobný dojem z úžasné Indie. V Indii potkáte lidi s neuvěřitelnou silou oddanosti a víry, vidíte spojení fantazie a reality. Průměrný člověk nemá například žádný problém uvěřit, že by slon mohl jet na myši. Podle mého názoru je tato schopnost věřit sílou, ne slabostí. Nedostatek víry může život učinit velmi depresivním a prázdným.
Indie je také místo, kde se narodil Buddha a cítím spřízněnost s mnoha hinduistickými praktikami, které dodnes existují. Sdílíme hodně stejných představ a rituálů. Existuje například božstvo nazývané Saraswati, které je sdílené hinduisty i buddhisty. Je to bohyně tvořivosti. Mohu jí nepřímo poděkovat za inspiraci k tomuto příběhu. Ve filmu Vara se také vyskytuje Kršna, který se nepovažuje za součást buddhistické tradice.
Miluji také indickou literaturu. Sunil Gangopadhyay je jedním z mých nejoblíbenějších autorů a Vara vychází z jeho povídky Rakta Aar Kana (přeloženo jako “krev a slzy”). Povídka nemá ten taneční prvek, celá Lilina část příběhu tam chybí. Nemohl jsem vzdát hold Indii bez zahrnutí klasického tance. Vždycky mě fascinovala Bharatnatyam, taková krásná umělecká forma. Nemám téměř žádné znalosti tradic, ale mé pocity z toho jsou ohromné.inexpressibly vast.
Moje cesta do jižní Indie s navštěvou několika tanečních škol zpečetila mé odhodlání začlenit do příběhu tanec. Nejprve jsme ovšem museli najít tanečnici.
Snažili jsme se obsadit Lilu, hlavní postavu, a první dívka, kterou jsme viděli, byla Shahana Goswami. Byli jsme velmi ohromeni, ale cítili jsme, že musíme hledat dál. Jak můžeme věřit takovému začátečnickému štěstí? Pořádali jsme mnoho castingů od Bombaje po New York City a viděli jsme mnoho krásných a talentovaných hereček, ale žádná se na Lilu tak nehodila. Pak jsme byli na Srí Lance na průzkum místa a Shahana tam náhodou točila Půlnoční děti. Podařilo se jí najít nějaký čas, aby mě mohla vidět osobně. Když jsme ji viděli, jak se nenuceně prochází v džínách, se svým zvláštním stylem a vystupováním. Její fyzická přítomnost na nás opravdu silně zapůsobila. I když jsme pokračovali v hledání té pravé Lily, uvědomil jsem si, že jsme vlastně celou dobu hledali Shanhanu Goswami. Ona byla ta pravá.
Každý z natočených filmů přispěl k mým zkušenostem, rozšířil mé chápání vyprávění příběhů prostřednictvím obrázků. Doufám, že to vede k mému konečnému přání - natočit film o životě Buddhy. Je to velký sen, který si vyžádá nejen nemalé výdaje, máme-li to udělat správně, ale také spoustu dovedností, protože předmět je mimo veškeré představy. Nicméně tato touha přetrvává. Mezitím si užívám natáčení malých nezávislých filmů. Podle mého názoru je každý z nich jakýmsi odrazovým můstkem k tomuto konečnému projektu.
Jedna z mých největších lekcí z práce na tomto filmu přišla ve střižně. Když jsme hledali redaktora, přítel mi řekl, že William Chang je úžasně talentovaný muž, ale varoval mě, že pokud chcete vyprávět výpravný příběh, rozmyslete si to. Pokud byste byli spokojeni s filmem, který nutně nedává smysl, ale odešle diváky z kina s nevysvětlitelným strašidelným pocitem, je možná William Chang ten nejlepší. Řekl bych, že jeho rady byly přesné. Zdálo se mi, že William Chang je téměř proti tomu, aby to dávalo smysl, nebo alespoň nedávalo konvenčním způsobem. A musím říct, že jsem se při pohledu na proces střihu jeho očima hodně naučil.
Doufám, že budu dál žít tento dvojí život jako učitel a filmař. Moji studenti se mnou měli velkou trpělivost. Poté, co mě viděli točit filmy, a dělat mnoho dalších netradičních věcí, zdá se, že si na to zvykli. Za poslední roky se zdvojnásobila až ztrojnásobila moje zodpovědnost jako buddhisty. Často je to velmi náročné, ale musím říci, že mé náboženské povinnosti budou mít vždy přednost. “